V této kapitole bych se s vámi rád podělil o euforické zážitky při přípravě interiérových plastů na přelakování. Demontáž z vnitřku auta snad ani popisovat nemusím, některé z nich tam beztak držely jen na dobré slovo, jinak stačilo povolit pár šroubů rafinovaně skrytých pod plyší z modré pandy a bylo to.
Takže takto nějak vypadají plasty po demontáži, jistě jste si všimli šikovně vecpaného reproduktorku do bočního panelu. Ani mě nepřekvapilo, že jsou vytvořené stylem nakreslím kruh a udělám 1000 děr vrtačkou. Prostě když už to prasím, tak pořádně, že. První, přišlo na řadu strhání plyše. Není to sice nejsnažší věc vzhledem k tomu, jak poctivě byla přilepená, ale stačilo trochu hrubé síly, nalomených nehtů a bylo hotovo.
Když byl jeden problém odstraněn, objevil se druhý - jak dostat z plastů ty hnusné vrstvy lepidla? Odpovědí byly chutný perchlor a voňavý toluének. Ani s jedním to ovšem nebyla žádná slast, lepící vrstva byla velmi odolná a při jejím odstraňování zařvalo několik hadrů a mozkových buněk. Po několika dnech naplněných otravou perchlorem a návaly euforie z toluenu byl veškerý lep poražen.
A konečně přichází fáze třetí, tedy pokud možno maximální odstranění černého nátěru z povrchu. Upřímě řečeno, nechápu smysl nastříkání panelů načerno, aby byly vzápětí zalepeny modroplyší. V této fázi nastoupilo nitroředidlo C6000, které poměrně slušně na starý nátěr účinkovalo. Podobně jako předchozí kroky, ani zde jsem se nevyhnul opakovanému vybíhání ze zazimované garáže na čerstvý vzduch. Nehodlám si úplně zdecimovat už takhle evidentně poškozený mozek :-) Záverečným zhodnocením budiž pohled na poslední sadu obrázků. Pro odreagování jsem ještě vzal domů na vyčištění od oranžového prášku krytky zadních navíječů pásů. Zde už pomohly vcelku pohodové přípravky - voda, kartáč a CIF.
Příště bychom se zase pro zpestřené mohli podívat co nového se děje na podlaze...