chevroletcamaro.cz

Asi tak před rokem, když se Camaro odebralo do fitness centra, jsem vyjmul poslední části interiéru napadené modrochlupatou bestií s tím, že se o ně v mezičase postarám.

První přišly na řadu plasty - protentokrát v létě jsem si zopakoval toluen párty při odstraňování zbytků té nalepené příšernosti. Sexy kobereček ze stropnice šlo naštěstí strhnout celkem snadno. Stropnice samotná vypadala vcelku obstojně a nebylo zapotřebí žádných velkých oprav. Pouze jsem z druhé strany zalepil díry a vybouleniny papírovou lepící páskou a celé to zakonzervoval penetrací na dřevo (takový český tuning). Jenomže lidská lenost je strašná věc a tak se k přečalounění stropnice dostalo až před měsícem (tedy po roce od sundání, hups). Přišlo mi, že je nesmysl koupit originální koženku v Americe, navíc je taková ošklivá, děrovaná a připomíná koženkové potahy volantu z časů hluboké totality. Proto jsem uříznul kousíček jiné ze zadního plata nad kufrem a s tímto vzorkem naběhl do čalounických potřeb v Praze na Palmovce. Tam na mě čekala vcelku podobná, o chloupek světlejší kožka, 140x150cm za jářku 200 Kč. Řekl bych, oproti objednávce originálního oškliváka vcelku bezkonkurenční cena. S nalepením mi pomohl místní čalouník, taky za drobných pár peněz.

Jistě jste si nemohli nevšimnout i nového světélka určeného k instalaci na stropnici. Ono, myslím, stačilo se podívat na první obrázek v tomto článku a snad bylo jasno, že tohle tam prostě zůstat nemůže. No a pak stačil kousíček jednoho sobotního odpoledne, jedny pomocné ručky a šlo to tam jak po sádle.

Hnedle vyjdou další 2 články, jejich obsah je také poměrně zajímavý, stay tuned!

Už tomu bude nějaký ten sobota, kdy se zde naposledy psalo ohledně renovace interiéru. Ta zdaleka ještě není hotova, protože zbývá dodělat stropnici a palubní desku, včetně repase kabeláže. V dnešním článku zevrubně popíšu, jak jsem si poradil s renovací právě palubní desky, konkrétně s repasí budíků a jejich plastového krytu.

Blinkry

Minule jsem sice již trošku upravoval podsvětlení budíků, ale stále to nebylo ono. Hlavním zdrojem nespokojenosti byly za světla naprosto neznatelné ukazatele změny směru jízdy. Pravý byl navíc úplně nefunkční. Koupil jsem tedy nové světlovody, což je taková plastová věcička, která vede světlo od zdroje i někam jinam než jen dopředu.

Bohužel ani tento vynález nefunguje stoprocentně, protože velká část světla uniká zlomovými body, které by jinak měly sloužit jako malá zrcátka. Avšak není třeba věšet hlavu, protože jsem promyslel takový malý tuning – kompletní obalení světlovodu alobalovou folií. Vizuální ale i fuknčí výsledek této práce vypadá takto:

Pokud někoho zaujal i třetí obrázek, pak vězte, že se mi podařilo v ČR sehnat internetovou prodejnu 12V autožároviček typu LED na socket T10 (W2,1x9,5D) (firma Hadex) . Barva jejich objímky naznačuje správně, že se jedná o zelený zdroj světla. Palubní deska už sice zelenou průsvitnou fólii pro blinkry obsahuje, ale zelenými diodami se určitě nic zkazit nemůže. Však posuďte sami na dalším kousku z naší videostřižny.

Budíky

Dalším krokem byla oprava a také úprava boxu, ve kterém jsou zapouzdřené budíky. Celé pouzdro je tvořeno ze 3 částí – zadní kryt, na kterém je umístěn tištěný spoj, přední černý uzavírací kryt a konečně průhledný plastový kryt budíků. První dvě jmenované části jsem zevnitř stříknul chrom sprejem, který by na těchto místech měl bez problémů držet, protože nehrozí žádná mechanická námaha. Důvodem k této úpravě bylo vylepšení odrazivosti a teoreticky rovnoměrnější podsvětlení budíků. Povšimněte si také zajímavého tuningového doplňku – zbytky sestřiných molitanových natáček z útlých dětských let. Starý molitan se totiž rozpadl na prach. Lepí se to tam proto, aby světlo z indikátorů tlaku oleje a sepnutých dálkových světel nepronikalo do okolí.

Další očekávanou chuťovkou byla oprava průhledného krycího plastu. K tomu bylo zapotřebí jistého náčiní – molitan v několika stupních zrnitosti, filcový kotouč na vrtačku, Tempo pasta a Displex. Onen krycí plast totiž během období 30ti let obdržel nesčetné šrámy a zranění. Oprava tohoto plastu tedy probíhala v tomto pořadí:

1. Zbroušení hrubším smirkovým papírem (300-500), při kterém zmizí hlubší škrábance
2. (obr 1) Zbroušení jemnějším (800) a ještě jemnějším (1200), kdy dojde k zahlazení kroku [1]. Plast získá mléčný neprůhledný nádech.
3. (obr 2-3) Tempo pasta a filcový kotouč na vrtačce pomůžou k opětovnému zprůhlednění.
4. (obr 4) Displex + hadřík z mikrovlákna odstraní ty poslední škrábanečky.

Obr. 1	Obr. 2	Obr. 3	Obr. 4

Zpět k budíkům samotným, zakoupil jsem jiný funkční ukazatel teploty motoru (který bohužel vyzkouším až na jaře) a rovnou i repasované hodiny. Někdo možná pamatuje, že jsem při minulé operaci s palubkou měnil budík otáčkoměru. Byl sice perfektně funkční, ale měl ošoupaná a vybledlá některá číslíčka na stupnici. Proto jsem samotný ciferník vyměnil za ten můj původní. Celá akce se protáhla hlavně kvůli nekonečnému čekání na repasované autohodiny z USA. Celníci si zřejmě poslední dobou hodně vybírali dovolené, jinak si delší jak měsíční čekací lhůtu nedokážu vysvětlit :-( Tuhle patálii nakonec skvěle zazáplatoval 12V test budíku, tikal jak o život, sláva :-) Kompletně sestavená přistrojová deska už je potom jen třešničkou na dortíku.

Kryt přístrojové desky

Krycí plast přístrojové desky taktéž poněkud postrádal šarm a krásu amerických let 70tých. Při lovení v archivních fotografiích se mne stále jímá hrůza.

Jako hlavní vady jsem shledal poškozený reliéf mezi tachometrem a otáčkoměrem a mezi výdechy ventilace. Dále chyběly či byly sedřené některé “chromové” zvýrazňující linky. K opravě reliéfu posloužil černý tmel, který jsem po chvilce tvrdnutí pomocí tupého hrotu jakžtakž vytvaroval.

Před linkováním prošel díl očistou a několika vrstvami černé matné barvy. S opravou linek to už bylo trošek těžší, nakonec jsem ale nalezl uspokojivou a poměrně snadnou metodu. Skočil jsem do prodejny modelářských potřeb a koupil hliníkovou barvu Revell. Poté stačilo použít jemný štěteček a lehce zbroušené hrany obtáhnout. Jako poslední přišlo několik ochranných vrstev bezbarvého pololesklého laku.

A to je pro dnešek opět vše, příště si namalujeme domeček se stromem a psí boudou jednou čarou.

Ne, nebudu zde hovořit o vaření pikantních mexických omáček, nýbrž bych rád navázal na nedokončenou práci z loňského roku, kdy byl nainstalován nový karburátor Edelbrock 1405. Na eBay jsem za křesťanských $7.75 pořídil univerzální kabel pro zprovoznění manuálního sytiče na karburátorech Edelbrock či Holley. Poněkud nepříjemně mne překvapilo poštovné - $30 za takovou malou a lehkou věc, aspoň že je pěkně “chromový” (chápej, plastový a ponořený do stříbřenkové lázně).

Měl jsem obavy, kam v palubní desce přidělat táhlo a zda se do ní nebude muset vrtat, což bych fakt nerad. Nakonec jsem našel perfektní umístění a to přímo pod volantem, kam se ostatně sytič původně instaloval, jen jsem si toho doposud nevšiml. Trošku práce dalo nalezení správného otvoru do motorového prostoru a vůbec šizení kabelu tak, abych ho tam dostal. Nakonec se to neobešlo bez rodinné výpomoci z invertované strany interiéru (rozuměj zvenku). Na obrázcích si věrní či pozorní čtenáři jistě povšimnou, že první fotka je již poněkud staršího data.

Následující den přišel křest ohněm a to startování a odvoz Camara kamsi pryč. Očekávejte velmi, ale opravdu velmi nezajímavé změny v brzkých týdnech!

Podle výsledků popsaných v minulém příspěvku se dalo očekávat, že už mnoho nezbývá a bude hotovo. A tak se i stalo, musel jsem sice obětovat strženou kůži na dvou prstech díky mé šikovnosti při natahování vracejících per na pojezdy sedaček a jejich finální instalaci, ale přes veškeré toto utrpení se podařilo dotáhnout reinkarnaci do finální fáze. Oproti minulému stavu se přimontovala druhá sedačka, volant a nová fešná krytka konzole, ve které trůní řadící páka. Mnoho z následujících obrázků bylo již jednou prezentováno, avšak vytáhnu se s nimi znovu, aby byl lépe zachycený postup renovace.

Pokud se někomu stýská po původním stavu po předchozím německém majiteli, může si osvěžit pamět přečtením starších článků z této čtenářsky vskutku náročné série.

• Reinkarnace interiéru I - Sedadla a koberec 
  • deinstalace součástí interiéru a pohled na počáteční žalostný stav
• Reinkarnace interiéru II - Adventní nadělení
  • nášup náhradních a substituovaných dílů
• Reinkarnace interiéru III - Toluen párty
  • odstranění králičí kožky z plastů
• Reinkarnace interiéru IV - Na Nový rok s novou podlahou
  • oprava a kosmetika původní netknuté podlahy
• Reinkarnace interiéru V - Tady bude ticho!
  • instalace tlumícího materiálu (Dynamat)
• Reinkarnace interiéru VI - Renovace plastů hotova
  • dokončení přelakování a opravy plastových dílů
• Reinkarnace interiéru VII - I Sindibád by záviděl takový koberec
  • prezentace finální podoby koberce

Jestli někoho zmátl nadpis “První fáze hotova”, pak vězte, že jsem opravdu v první polovině. S největší pravděpodobností se přes zimu pustím do přední části čítající černou konzoli a nehezkou palubní desku. Nové dveřní panely budou snad již během léta.

Znalí a zaregistrovaní mohou o mém pokroku diskutovat v novém tématu diskuzního fóra.

Minule jsme skončili krátkým příběhem o finalizaci opravy plastů. A ač se to podle blogu nezdá, práce zdárně pokračují dále k vysněnému cíli. Nadešel čas položit před měsíci pořízený koberec, který se mezitím hřál na šatní skříni. S vervou jsme skočili do auta a pokusili se roztáhnout koberec po celé ploše. Podle očekávání byl koberec dosti přerostlý na všech krajích a ani s jeho předtvarováním to nebylo úplně ideální. Rozhodli jsme se tedy koberec tak nějak rozumně posadit na podlahu, s výpomocí nejmenovaných pomocníků zatížit a pak už nezbývalo než 14 dní počkat, co se stane.

Tak jste se pokochali soudružskou zahraniční výpomocí a nyní opět k věci. Koberec jsme nejprve přitáhli k podlaze šrouby,  které jsou tam kvůli přichycení všemožných serepetiček (pásy, sedačky, řadička) v interiéru ku podlaze. Během tohoto procesu byl koberec pokud možno co nejvíc natahován do všech směrů. Místy jsem se pokusil použít oboustranou lepící pásku na koberce, ale bylo to naprosto k ho… ničemu. Byla totiž příliš tenoučká a neměla sílu koberec udržet. Po tomto procesu jsme opět na týden koberec zatížili pomocí výše zmíněných pomůcek. Rovněž se nainstalovaly sedačky pro lepší přitlačení a utvoření “předfinálové” představy.

Mezi tím vším se objevil drobný problém v pokročilém stádiu shnilosti tzv. rocker panelů, tedy plechů použitých pro ochranu a zafixování kabeláže vedené pro to určenými prolisy v prazích. Takže, plechy se musely opravit a přestříkat. Protože jsou schované pod kobercem, mělo by stačit použití pouze základní bílé barvy. Při této příležitosti jsem ještě odmontoval headliner neboli lištu držící stropnici nad hlavami zadních spolucestujících a hodil ji do velbloudí barvy, aby odpovídala barvě panelů.  A do třetice, trošku jsem očistil hliníkové ochranné plechy, kteréžto přijdou jako finální zakrytí prahů. Nechť sa páčí:

Tak a nyní se již opravdu dostáváme do slíbeného předfinále, tedy stavu, kdy jsou kompletně nainstalovány zadní sedačky s pásy, plato přes prostor kufru a sedadlo řidiče. Nevěřili byste ten pocit, když jsem si do něj sednul, zprovozněný pojezdový mechanismus zaplnil mé srdce euforií, konečně se mohu přilepit na volant a nelehat si, když chci plně šlápnout na plyn!! A navíc ten pohodlný posez… slast pro zadní tělesné partie.

Znalí a zaregistrovaní mohou o mém pokroku diskutovat v novém tématu diskuzního fóra.

Je tomu již nějaký ten týden, neřku-li měsíc, co jsem odstartoval práce na návratu interiérových panelů do původní (nebo alespoň blízko původní) podoby. Pod nainstalovanou modrou plyší, vrstvou lepidla a černou barvou se ukrývala originální velbloudí hněď. Naštěstí nebyl problém sehnat speciální spreje s přesně odpovídající barvou vhodné pro aplikaci na všechny pružné části - od plastů až po vinyl. Před samotným lakováním bylo zapotřebí plasty připravit, to znamená zatmelení zbytečných děr vytvořených kvůli uchycení modroplyše, slepit popraskaná místa tam, kde to ještě šlo a posléze očistit a lehce zdrsnit povrch.

A jak vypadají výše zobrazené plasty po lakování?

Největší práci daly překvapivě ty největší kousky, tedy zadní spodní panely. U těchto jsem zakusil slušné dávky perchloru, toluenu, tmelu, lepidla a acetonu. Vždy po dokončení jednoho z nich jsem toho měl plné kecky, resp. nos a plíce. Ale nakonec se dílo zdařilo a snad to ani nevypadá věru zle.

Jak jste si jistě všimli, lakování neušla ani mřížka reproduktorku. Ty repro chrastítka zatím instalovat zpět nehodlám, snad časem, kdy budu z nudy přemýšlet o nějakém kvalitním audiu. Pochybuji ale, že k tomu ještě v tomto desetiletí dojde. Dnes se tedy rozloučíme pohledem na celou vykoupanou rodinku pěkně pohromadě: